Neexistuju

13. ledna 2018 v 12:34 |  Myšlenky
Nikdy jsem nežila doopravdy. Dnes mi to přijde víc než zřejmé. Neexistuju.
Když mluvím, nikdo mě neposlouchá. Když jdu nikdo mě nevidí. Že by to byly jen náhody? Ne. Náhody jsou jevy bez příčiny. Tohle příčinu má. Mě. Začínám být neviditelná i pro sebe. Jen bolest hlavy mě upozorňuje, že stále žiju. Jaký je to pocit? Nedá se to popsat. Když prosíte o radu a nikdo neodpovídá nebo začíná novou konverzaci s někým jiným... nebo když zakřičíte nesnesitelností do plné místnosti blízkých lidí a nikdo se ani neohlédne... Je to zoufalství. Všechno vás bolí tak, že nemůžete zvednout ani prst ruky.
Jsou však i světlé dny. Dny, kdy se někdo za vámi ohlédne a napomene vás za to, co jste udělali opět špatně. Tehdy mám pocit, že žiju, jen s tím rozdílem, že všechno a všechny ničím a chci být opět neviditelná. Svět se pak začíná točit a já ztrácím pojem o prostoru i čase. ...jako dnes. Nedoufám v lepší zítřek, protože zítřky lepší nikdy nejsou. Doufám v prázdný zítřek. V den, kdy bude ticho a klid. ...ticho a klid.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama