Život po životě

19. března 2017 v 13:18 | Kristh
Jak těžké musí být čekat na svou vlastní smrt? Jak těžké musí být vyrovnat se s tou skutečností, že už nikdy neuvidíte své blízké? A jak těžké musí být čekat na to, co přijde?
Život po životě je krásná představa. Žít nový život po tom, co umřeme je přece dokonalé. Splnit si sny, které jsme nikdy předtím neměli šanci uskutečnit nebo mít možnost opět vidět svou rodinu a přátele. Pro umírající to může být určitá forma útěchy. Proto se někteří lidé na konci svého života ubírají k modlitbám a uspokojujícím představám. "Nevěřit v nic znamená bolest a utrpení.", alespoň to si představuje většina populace. Žít v temnotě přece nikdo nechce. Nemít žádnou budoucnost je každého noční můra. Jaký je život po životě? Existuje vůbec takový život? Není to jen útěcha pro nemocné?
Až do konce středověku se lidé nejen v Evropě domnívali, že smrt je jen cesta k nebeské bráně. Žili život pro to, aby umřeli. Čekali na tu posvátnou chvíli nanebevzetí. Bylo pro ně lehké umřít. Pak se ovšem stalo něco, co pohnulo celosvětovou vírou. Rozvoj vědy znamenal nejistotu a hroucení lidské osobnosti. Celý čas věnovaný Bohu se měl vložit do rukou samotného člověka. A tehdy se začal šířit strach. Strach, který tu byl už od nepaměti, který se přiživoval živoucí nejistotou, a který přetrvává do dnes. Právě díky strachu se ptáme na to, co je po životě. Existuje ještě další život? Co nás čeká?
Možná bychom se neměli zaobírat pouhou otázkou, co je smrt. Víme, co je život? Jak víme, že to co prožíváme není smrt a život následuje až po tom? Můžeme si být vůbec něčím jistí? Ne. Myslíme si, že to co cítíme, vidíme a slyšíme je skutečné. Že nás naše smysly nemohou mást. René Descartes pronesl: "Cogito ergo sum.", v překladu: "Myslím, tedy jsem.". Položil tím základ zhrouceného myšlení vírou, a začal tím opodstatněně důvěřovat i své mysli. Co když nás ale i ona mate? Co je po smrti a co je po životě?
Lidé, kteří se dostali do stavu, kdy byli na pokraji smrti, často vypovídají, že viděli něco jako tunel se světlem na konci. Každý si to vykládá různě. Někdo za tím vidí ten posmrtný ráj, někdo porod dítěte. Vědci si jsou však jistí svou teorií o chemických procesech probíhajících v umírajícím mozku. Kdo ví? I věda může být omylná. Já jsem ve své několika vteřinové klinické smrti viděla nádraží přeplněné lidmi, kteří čekají na vlak, jenž je odveze na místo určené vstupenkou. Moje víra tím však nijak ovlivněna nebyla. Ale nějakou dobu jsem o tom skutečně uvažovala. Existuje vlak, který nás někam odveze? Ale kam?
To vše jsou ale pouze teorie. Co nastane po životě, zatím nikdo živý neví. A pokud se nějakým způsobem nemůžeme spojit s mrtvými, ani to vědět nebudeme. Koneckonců každý to zjistí sám. Nikoho to nemine. Možná, že je to tak dobře. Vše má svůj důvod a je pouze na nás, čemu budeme věřit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama