Kapitola II.

28. července 2016 v 0:39 | Kristh |  Zlaté dědictví
Podívat se na majetek… Podívat se na majetek? Kdy na to mám vzít čas? Mám to vzít? Nemám to vzít? Ježiši, vždyť by to bylo vůči ní tak nefér! Jenže je to spousta peněz. A ona je mrtvá… Bože! Nemůžu se chovat ještě hůř?!
Prudce jsem otevřela oči. Právě mi z mobilu hrála píseň Final song od MØ. Měla jsem ji nastavenou jako vyzvánění pro přátele a rodinu. Koukla jsem na hodiny. Bylo za deset minut dvě hodiny ráno. Sakra, jakej idiot mi volá? S námahou jsem zvedla mobil tak, abych viděla na displej. Musela jsem přivřít oči. Uprostřed stálo velkým písmem napsáno DAVID. David byl můj kamarád ze střední. Chodili jsme spolu do třídy celé čtyři roky a chvilku jsme i randili. Náš vztah ale dlouho nevydržel. Každý chtěl něco jiného, a tak jsem zůstali pouze přáteli. Jen jedno nám vydrželo - sex. Sex s ním byl úžasný. A jelikož to byl chlap a nebyl zadaný, občas se mi zachtělo jeho společnosti. Vzdychla jsem si a zamračila se na mobil. Ten hluk, který mi narušil spánek, už se nedal vydržet. Zmáčkla jsem zelené tlačítko a přijmula hovor.
"Ahoj krásko." Zaznělo z reproduktoru.
"Nazdar," řekla jsem kysele. "Všiml sis kolik je hodin?"
"No jasně… hele, co se takhle sejít?" zněl až moc nadšeně.
"Nevím, co máš v plánu, ale já rozhodně spánek. Moje odpověď zní NE!"
"Ale no ták. To bys mi neudělala." Jeho nadšení stále přetrvávalo.
"To víš, že udělala… Dobrou noc."
"Počkej, počkej…" zarazil mě na půl cesty, když jsem mu to chtěla típnout. "Jsem za dveřmi. A budu klepat dokud mi neotevřeš." Pak mi to típnul on. Chvíli jsem zírala na teď už tichý mobil, než se ozvalo dunivé bouchání na dveře z chodby. To si snad dělá srandu! Sakra, vzbudí sousedy! Vystřelila jsem naštvaně z postele a dupala k hlavním dveřím.
"Přestaň!" křikla jsem na něj než jsem stihla odemknout všechny zámky. Dveře jsem prudce otevřela, abych dala jasně najevo, že jsem hrozně naštvaná. Bylo mi jedno, že vypadám jak upír po stoletém spánku. David se opíral o futra se samolibým úsměvem. Když mě uviděl, vybuchl smíchy. Asi mu moje medvídkové flanelové pyžamo nepřišlo zrovna sexy.
"Pobavil ses, jo?" přivřela jsem oči. Asi byl lehce pod vlivem alkoholu.
"Vy-vypadáš jak zombie…" zlomil se v pase smíchy.
"Fajn, ráda jsem tě viděla." Usmála jsem se na něj sladce a chystala jsem se zavřít dveře. Udělala bych to, kdyby mě v půlce nezastavil. Zapřel se rukou o dřevo a zatlačil. Sice jsem chodila do posilovny, ale on nejspíš taky. Nehodlala jsem s ním dlouho bojovat. Nechala jsem ho jít klidně dál, zatímco jsem se otočila na patě a odcházela do své nejoblíbenější místnosti - ložnice.
"Ale, ale…" chytnul mě za ruku a přitáhnul si mě k sobě. "Kampak jdeš?"
"Jdu spát Davide, jsou dvě hodiny ráno." Snažila jsem se mu vykroutit. To se mi ale moc nedařilo. Chytl mě kolem pasu a odmítal mě pustit.
"No ták… jen jedno kolo." Dýchal mi do tváře a já ucítila pronikavá odér piva. To víš, že chlastal! Než jsem stihla cokoli říct, vrhnul se mi na ústa a tlačil mě k sobě.
"Davide," mumlala jsem mu do pusy, zatímco jsem se snažila vymanit z jeho obětí.
"Pam, prosím…" tisknul mě čím dál víc. Začal se mnou couvat k pohovce uprostřed obýváku. Když už jsem nemohla dýchat, přesunul svou pozornost na bradu a pak krk. Dýchal těžce a hlasitě. Ani já jsem nebyla zrovna tichá osoba, ale teď jsem vážně neměla náladu. Za koleny jsem ucítila červenou opěrku. Vynaložila jsem veškerou sílu, jakou jsem v sobě našla, abych převzala kontrolu nad Davidem i nad sebou. Zatáhla jsem ho za černé krátké vlasy, otočila se a shodila ho na pohovku s doprovodným vzdychnutím.
"Ty dračice…" žhnuli mu oči blahem. Povzdychla jsem si. Měl si najít nějakou jinou oběť. Se mnou dnes žádná sranda nebude.
"Davide, dnes ne. Promiň, ale jsem vážně utahaná a potřebuji se vyspat." Umanutě jsem si založila ruce na prsou.
"Ach jo… no tak nic." Začal se hrabat z pohovky.
"Jak se dostaneš domů?" napadlo mě. Určitě pil…
"Na motorce. Nechal jsem ji u jednoho baru, tady nedaleko." Šoural se ke dveřím.
"No počkej, ne ne ne. Takhle nikam nepojedeš. Jestli chceš můžeš tu přespat." Ukázala jsem na gauč. Představa, že by se mu něco stalo… Nechodili jsme spolu, ale kamarád to byl .
"Nebuď hloupá, nic se mi nestane."
"Ne, Davide. Takhle nikam nepojedeš!" stála jsem si na svém. "Pokud nemáš v plánu ještě teď lovit nějakou slečinku, tak tu zůstaneš!"
"Ježiši, Pam…" obrátil oči v sloup, ale otočil se a šel zpět. "Ale na gauči spát nebudu." Ušklíbl se.
"Co prosím?" nadzdvihla jsem obočí na kolem procházejícího drzouna. Když jsem zjistila směr, kterým se ubírá, vykřikla jsem. "Tak to teda ne! Do mý postele nelez!" Sice byla velká, ale byla moje. Pro spánek jsem potřebovala prostor a ne chrápajícího utlačovatele. David se s širokým úsměvem vrhnul do postele. Přistál přímo uprostřed na čistém povlečení. Ale ne! Bude smrdět pivem a kouřem.
"Co jsi říkala?" usmál se šibalsky. "Spím na levý straně…" oznámil mi. Měl alespoň tu slušnost zout si boty předtím, než se zachumlal do deky. Jako malé děcko jsem obešla postel, vytrhla mu polštář zpod hlavy a přetáhla ho s ním.
"Hej!" vyšlo z něj jenom. Nezbývalo mi nic jiného, než se skrčit pod peřinu na druhé straně. Než jsem se ponořila do světa snění, zaslechla jsem ještě jak mumlá: "Dobrou noc, kotě." Ráno jsem se vzbudila propocená skrz na skrz. David se na mě lepil zády a jednou nohou mi znemožňoval se pohnout. Vzbudila jsem se jako vždy těsně před budíkem, takže jsem ho stačila vypnout aniž by nadělal hluk. Davida jsem budit nechtěla. Věděla jsem, že do práce chodí, jak se mu zachce. Dělal šifrování pro francouzské aerolinky. Na to, že byl ajťák, vypadal dost sexy. Kdo tyhle stupidní předsudky vymyslel?! Pomalu jsem se vymanila z jeho věznící nohy a vstala z postele. Chodila jsem po špičkách, abych náhodou nenadělala větší hluk. Pak jsem si ale uvědomila, že mě vlastně vzbudil ve dvě ráno. Byla jsem hrozná mrcha. Ta pomstychtivost ve mně vyrašila okamžitě. Doběhla jsem do kuchyně a vyhrabala na dně mrazáku kostky ledu. Dala jsem je do misky s ledovou vodou a připlížila se do ložnice. David spal tvrdě. Popravdě, bylo mi trochu líto té matrace. Ale co…
"Do hajzlu! Co to děláš?! Sakra…!" vyletěl z peřin hned jak na sobě ucítil ledový chlad. Byl mokrý od hlavy až k patě. A já se mohla smíchy potrhat. "Jako vážně?!" rozčiloval se, což mě přimělo k ještě větším břišním křečím.
"Ty vole, Pam!"
"Co? Ty jsi mě vzbudil v noci, tak já tebe teď."
"Ha ha ha. Velice vtipné…." Začal si svlíkat mokré oblečení. Že by striptýz? "Budeš tady stát a dívat se na mě?" přestal s rukama připravenýma k sundání džínů.
"No, možná jo." Zastřihala jsem obočím.
"Ó, tak to je jiná…" začal se pomalu přibližovat ke mně. Na tohle jsem zrovna nemyslela.
"Ne, opovaž se! Já jdu do práce." Otočila jsem se na patě. Chudák, už jsem ho dvakrát odmítla. Vždyť nemáme vztah! Musela jsem si připomenout. Odešla jsem bez jediného ohlédnutí do koupelny, abych dokončila, co jsem předtím začala. Když jsem se konečně spokojila s tím jak vypadám, vyrazila jsem do práce. David si opět lehnul do postele. Zřejmě našel místo, které nebylo mokré. Cestou na metro jsem se stavila ještě ve své oblíbení kavárně pro kávu s sebou a vzala jí i Violet.
"Dobré ráno, Pam." Pozdravila mě zrzavá Jaqueline za pultem, když jsem vstoupila dřevěnými dveřmi. Pokaždé, když jsem ji viděla, jenom zářila. Také na její obsluhu stála fronta mužů. Drze jsem je předběhla jako každý den.
"Ahoj Jaqueline,"postavila jsem se vedle prvního zákazníka, mladého cyklisty. "Tak už sis našla nového chlapa?" škádlila jsem spíše frontu než jí. Před časem jsem jí slíbila, že si z ní budu každý den utahovat. Každý muž v této místnosti se na chvilku zaposlouchal.
"Ne, ještě jsem nenašla toho pravého." Uculila se. Jasně věděla, co dělám. Fronta si jednohlasně oddychla.
"Tady je to mocatte a kobliha, děkujeme." Podala mladíkovi objednávku.
"Jo, díky. Ehm," červenal se cyklista. "To je moje vizitka, kdyby… kdybyste něco potřebovala?" posunul papírek po pultu. Do očí se Jaqueline podívat neodvážil
"Děkuji. To je milé." Usmála se Jaqueline a cyklista rudý jak ředkvička rychle odkráčel.
"Včera jsem tady potkala Miguela." Podívala se na mě lítostně. "Byl tu s nějakou černovláskou." Miguel byl můj poslední dlouhodobý vztah. Už jsem říkala, že byl idiot? Tak přece jenom si našel spřízněnou duši.
"A neptala ses jak se má?" ptala jsem se bez zájmu.
"Ne, nechtěla jsem ho ani obsluhovat. Musel za mě vzít ten stůl Lukas." Otočila se na dotyčného, puberťáka se špatnou pletí. S Miguelem jsme sem chodili na rande. Tak jsem se vlastně i seznámila s Jaqueline. Jednou jí tak urazil, že ho polila zázvorovou limonádou. Od té doby jsem se jí pokaždé omlouvala.
"Promiň," cítila jsem se za vše zodpovědná, protože jsem mu to tu ukázala.
"Nechápu, jak jsi s ním mohla vydržet tak dlouho." To mi také připomínala pokaždé, když na něj přišla řeč.
"Já vím, budu už muset jít. Mám hrozně moc práce."
"Jé, já bych zapomněla," Šáhla pod pult a vyndala dvě ještě horké kávy. "S cukrem, mlékem a skořicí. Tak jak to máš ráda." Napřímila se pyšně.
"Děkuju, jsi zlatíčko." Políbila jsem jí na tvář, vzala kafé a kráčela pryč. "Měj se… dam ti vědět a někam zajdem."
"Jasný, ahoj." Pozdravila mě a pak přesunula svou pozornost zase k nedočkavým zákazníkům. "Dobrý den, co Vám mohu nabídnout?"
Vyšla jsem z kavárny s širokým úsměvem na rtech. Jaquelin jsem měla také moc ráda. Vždycky jsem s ní zapomněla na svět okolo. A abych pravdu řekla, byla jednou z mála, která se mnou vydržela tančit v klubech celou noc. Metro bylo stejně jako každý den přecpané. Ale ani to mi dneska nezkazilo náladu. Do firmy jsem přišla chvilku před osmou. Pozdravila jsem našeho recepčního a šla rovnou do prodejny. Violet tam chodila každé ráno, aby se přesvědčila, že je vše vystavené tak, jak má být. Dnes měla přijít nová zaměstnankyně, právě do prodeje. Violet bude určitě šílet.
"Violinko?" zavolala jsem ve dveřích a šla jsem si rovnou sednout na bílou pohovku uprostřed obchodu.
"Už jdu, čekej." Ozvalo se ze odněkud zezadu. Je to jasné. Violet je na dně. Její hlas byl jasně vyčerpaný. "Jsem tu. Že jsi mi přinesla kafé…" objevila se za mými zády, obešla pohovku a spadla do ní.
"To víš, že jo. Co se zas děje?" podal jsem jí kávu.
"Asi dostanu infarkt. Ta nová ještě nepřišla. Měla tu už být. Nebere mi telefony, nic. Myslím, že jí zabiju." Drtila slova přes zuby.
"Ale Violet, na to tu máme lidi. Nech to být a jdi dělat svou práci. Holky se o to postarají. A já řeknu Heretovi, ať jí volá dokud to nezvedne nebo nedorazí. Dáme jí ještě deset minut a pokud nedorazí, tak letí." Uklidňovala jsem jí.
"Jo? A kdo asi bude v obchodě? Bella má dovolenou a Aria je nemocná." Šílela.
"Tak si vezmu papírování sem, no."
"Skvělí nápad, opravdu! A Colet se zblázní."
"Hele, sarkasmus si nech pro někoho jinýho. Nejsi jediná, kdo je naštvanej. Víš kolik mám práce? Jenže to nějak zvládnout musím. Tak se koukej sebrat. Sama to nezvládnu!" najednou to na mě dopadlo. "Víš jak mi je? Mám obvolat všechny delegáty na havaji, zařídit hotel, stravování, vstupy a letadlo. Rodiče na mě hodili všechny nákupy. Musím obvolat všechno na svatbu, zařídit květiny a stan, catering, kterej je v hajzlu. Jsem hlavní družička, takže musím ještě zařídit rozlučku pro Marii. Musím obvolat asi sto lidí a zařídit líbánky. Rozhodnout se, jestli přijmu dědictví nebo ne a ještě někde sebrat čas se na to dojet podívat! A do toho všeho musím pracovat! Tak mi tady nevykládej, že se zhroutíš!" opřela jsem se do polstrované sedačky a zavřela oči. Takhle hrubě jsem se zachovat neměla.
"Promiň," řekla tiše. Věděla jsem, že se za sebe stydí, i když nemá proč.
"Ne, já se omlouvám. Teď je toho na mě fakt moc. Promiň mi to, prosím."
"Hele, cos to říkala o dědictví?"
"Vůbec se neptej. Ta teta Sophie, co umřela, mi všechno odkázala. Nevím proč. Viděla jsem jí párkrát. Nevím, co mám dělat." Povzdychla jsem si.
"Páni, a co všechno?"
"No ten právník mluvil o baráku a pozemcích. Nic moc nevím. Radil mi, ať se na to dojdu podívat."
"A nemluvil o nějakých dluzích? Sestřenice se takhle dostala do dost velkýho průšvihu." Zajímala se. Odvést pozornost byl skvělý nápad.
"Ne, nic takového neříkal... Alespoň myslím." Vzpomínala jsem rychle.
"Radši se na to zeptej, než to přijmeš." Radila mi.
"Já nevím, jestli to vezmu."
"Jsi blázen?! Peníze se hodí vždycky. Co na to rodinka?" vyvalila oči. Nechápala to. Dokázala jsem si představit reakci rodiny. Mamka by mě určitě zabila (při nejlepším pohledem) a taťka by dělal, že je mu to jedno. Roderick by určitě zuřil, protože ho svatba vyšla na obrovské peníze a nějaké by mu teď přišly vhod.
"Ještě jsem jim to neřekla. Možná jim to neřeknu vůbec." Najednou jsem měla moc práce čištěním víčka kelímku na kafé. Tomuhle problému jsem se chtěla naprosto vyhnout.
"Musíš jim to říct. Je to rodina."
"Hmm… už musím jít pracovat. Až moc dlouho jsem se tu zdržela." Zvedla jsem se ze sedačky a chystala se k odchodu. "S tou novou si nedělej starosti, nějak to zvládnem."
"Hele a kdy se na ten barák a tak půjdeš podívat?" mračila se na mě Violet. Zřejmě nepostřehla, že jsem se pokusila o změnu tématu.
"Nemám čas nikam jezdit. Myslím, že to prostě nechám být a pošlu tam odhadce. Ještě ani nevím, kde to je."
"Měla bys to nejdřív vidět. Třeba ti to pomůže se rozhodnout."
"Já vím, jenže…"
"Žádný jenže." Utnula mě. "Vezmi si dovolenou. Stejně jsi jí neměla už strašně dlouho. Pracuješ neustále. Musíš si dát taky někdy oddych."
"A kdo to tady bude řídit? Nejsem tu pět minut a už jsou nějaké problémy. Navíc, říkala jsem ti, co všechno musím zařídit. To se samo neudělá." Začínala jsem být zoufalá. Být potřebná je krásná věc, ale na úkor odpočinku?
"My to tu nějak zvládnem. A ty ostatní povinnosti… od čeho máme zaměstnance? Colet ti ráda pomůže a nějaké družičkovské povinnosti můžeš hodit taky na někoho jiného." Stála si za svým. Mně to až tak senzační nepřipadalo.
"Promyslím to, teď se tím zabírat nebudu, mám práci." Mávla jsem na ní a rychle odcházela. Vím, že by to chtěla probírat klidně celý den. Když jsem vyjela výtahem do dvanáctého patra, neudělala jsem ani tři kroky a už se ke mně hrnula Colet.
"Ta nová prodavačka se zpozdila. Snažíme se jí dovolat, ale nebere to. Už jsem volala do agentury, aby sem poslali jinou. Hádala jsem se s nimi asi půl hodiny, ale prý udělají, co je v jejich silách." Chrlila na mě informace. "Přišly látky od Didiera. Sama jsem je kontrolovala a měly by být všechny. Řidič ti vzkazuje, že se s tebou chce Didier vidět. Prý to nemusí být hned, ale brzy, třeba na večeři." Uculila se. "Lourrie je nemocná, ale říkala, že ty návrhy na boty pošle Violet do zítřka." Musela jsem se pořádně nadechnout. Obešla jsem jí a směřovala do své kanceláře. Colet mě následovala. "Přišli ti tři balíčky, velký jako prase. Podepsala jsem je za tebe. Pak ti na email přišla zpráva od aerolinek. Vzkazují ti, že se za chybu velice omlouvají, a že zařídí okamžitou nápravu. Na email přišly i nějaké nabídky látek a na spolupráci prodeje. Neodepisovala jsem na ně, ale moc se mi nezdály. A včera večer se porouchal jeden stroj. Už jsem volala do firmy, aby sem poslali opraváře. Měl by tu být dneska dopoledne. Ten stroj je relativně nový, takže by měl být stále v záruce." Musela jsem se posadit, protože mě začínala bolet hlava. Colet byla skvělá. Nikdo by to nezařídil lépe než ona. "Tak to je zatím vše. Jo a nezapomeň. Máš za hodinu schůzku."
"Děkuju, jsi zlato." Usmála jsem se unaveně na přítomnou.
"Není zač. Je to moje práce." Otočila se a hopsala zase ke svému stolu. Hned jsem si přesměrovala telefon a zapnula notebook. V mobilu jsem našla zprávu od Davida. Sděloval mi, že až dospí ten včerejšek, tak vypadne z mého bytu a zabouchne za sebou dveře jako vždy. S tou dovolenou mi nasadila Violet brouka do hlavy. Teď když jsem viděla tu hromadu papírů a složek na mém stole, přišla by mi více než vhod. Jenže až bych se vrátila, tak bych se zbláznila. Jako na zavolanou mi ihned přišla zpráva na email. Psal mi pan Jiro.

Vážená paní Rousseová,
zasílám Vám slíbený dokument s adresou a soupisem majetku. Dokument vyžaduje heslo. Tím jsem zvolil Vaše rodné číslo. Prosím o zpětnou vazbu, zdali jste si dokument přečetla. Děkuji.

S přáním hezkého dne
JUDr. Gulliaume Jiro


Zaheslovaný dokument se mi podařilo otevřít a já zůstala zírat s otevřenou pusou. Seznam majetku byl mnohem delší, než jsem předpokládala. Nebyly zde napsané jasné hodnotové sumy, ale ten výčet stačil. Teta Sophie měla další tři účty a schránku v bance. Jeden z těch účtů měla založený ve Švýcarské bance. Co s tím vším dělala? Když jsem přečetla adresu bydliště, musela jsem to vyhledat na mapě. Vesnice Lierru byla naprosto doříznutá od civilizace. Byla asi dvě hodiny daleko od Paříže a měla asi tak třicet obyvatel. Stěží jsem našla dopravce, který by tudy projížděl. Ano, trochu jsem se zamyslela, jak bych se tam dojela podívat. Začalo mě to lákat čím dál víc.
"Volá ti táta na dvojce." Křikla na mě Colet a vytrhla mě ze snění. Zvedla jsem telefon a zmáčkla dvojku. Divila jsem se, že je to tentokrát taťka, kdo mi volá. Většinou mě v práci ruší pouze mamka. Nic zvláštního se nedělo. Jak jsem si myslela, mamka nařídila, aby mi zavolal a zjistil jestli už mám všechno na dovolenou připravené. Za dva dny měli odlétat.
"Všechno je zařízené, pošlu ti to na email. …mohla bych se na něco zeptat?" napadlo mě, že využiju příležitosti. Taťka byl machr přes nemovitosti. Měl v Paříži velmi úspěšnou stavební firmu. "Jedna moje kamarádka zdědila dům," Lhala jsem a doufala, že mě neprokoukne. "Co by měla posoudit, když si ho pojede prohlédnout?"
"Jedna tvoje kamarádka?" ozvalo se z telefonu. Skepticismus jak vyšitý.
"Fajn, nejde o kamarádku. Ach, tati. Nevím, co dělat." Povzdychla jsem si. Takhle jsem to neplánovala.
"To já taky ne, když nevím o co jde… Neprobereme to u oběda?" navrhl. Taková nabídka se nedala odmítnout. Většinou jsem jedla něco rychlého nad papírováním nebo za pochodu při cestě na obchodní schůzku. Jen málo kdy jsem měla čas zajít si na pořádné jídlo. Ten čas budu muset někde dohnat.
"To by šlo," souhlasila jsem.
"Dobře, tak já tě vyzvednu v práci ve dvanáct." Domluvil a zavěsil. Nikdy telefonování moc neprotahoval. Tohle řešení mi prozatím stačilo.

V pravé poledne mě taťka vyzvednul a zašli jsme do nedaleké restaurace. Než jsme dosedli, byl už naprosto v obrazu celé situace.
"Je to zvláštní," přemýšlel. "Chápu, proč se tím tak zaobíráš. Je to jenom na tobě. Odkázala to tobě a nikomu jinému. Samozřejmě, máma by asi nebyla nadšená, kdybys to odmítla. Ale jak říkám, je to na tobě. Asi by ses tam měla jet podívat."
"I kdybych našla čas, nevím co s tím. Potřebovala bych, abys tam jel se mnou. Ty tomu přece jenom rozumíš. Nevím, co mám hledat ani jak posoudit, jestli je to neprodejná barabizna nebo ne."
"Jedem na dovolenou, na to nezapomeň. A jestli to máš mít rozmyšlené do dvou týdnů, budeš tam muset jet sama. Alespoň si vezmeš dovolenou a pořádně si to promyslíš. Co vím, tak to tam bylo nádherné a tobě se to tam opravdu líbilo." Radil mi.
"A co když…" začala jsem, ale taťka mě utnul.
"Prostě tam jeď. Vykašli se na všechno. I kdyby byla neprodejná, ten pozemek prodejný bude. Hlavně projdi její věci a najdi účetnictví. Hledej, jestli neměla nějaké dluhy." Tím naše konverzace na tohle téma skončila. Měla jsem tolik možnosti, ale já si musela zvolit jen jednu. Když jsem se vrátila do práce, měla jsem už jasno. Jedu na dovolenou!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama