Kapitola I.

22. července 2016 v 1:38 | Kristh |  Zlaté dědictví
Tu smutnou zprávu mi oznámila mamka ve středu odpoledne. Zrovna jsem vyřizovala fakturu pro jednu z předních módních firem Paříže. Dělala jsem manažerku vynikající módní návrhářce Violet Basrotonové. Její šaty vypadaly neobyčejně obyčejně. Ne nadarmo se říká: "V jednoduchosti je krása.". Nosily je přední módní ikony, slavné osobnosti i významné osobnosti. Byla jsem hrdá na to, že jsem Violetina manažerka. A také to pro mě byla jistá výhra. Měla jsem díky tomu dost slušné konexi. Díky této profesi jsem byla zvána na různé akce a večírky zbohatlíků. A ne jednou jsem se seznámila s opravdu slibnými muži. Každá dívka sní o krásném a bohatém princi, a že tady jich bylo… Bohužel pro mě, ten poslední princ byl naprostý idiot. Nejsem žádná zlatokopka, a tak jsem ho poslala k vodě. Určitě se pro něj najde nějaká kráska, která jeho humor pochopí. To bylo před rokem. Od té doby jsem randila akorát tak na jednu noc. Volná jak pták, bez závazků. Svůj život jsem milovala.
"Pam, vezmi si telefón, na trojce. Volá ti matka." Strčila svou černovlasou hlavu do dveří Colet. Dělala mi asistentku. Ani s deseti zaměstnanci bych nezvládla to co s ní. Co bych si bez ní počala?
"Řekni jí, že nemůžu, prosím. Že jí pak zavolám." Zvedla jsem oči od podpisu jedné z faktur. Colet poslechla a zalezla. Opět jsem měla svou prosklenou kancelář prázdnou. Měla jsem nádherný výhled na celé město. Seděla jsem nad patry veškeré výroby ve dvanáctém patře, takže jsem měla dokonalý přehled, co se kde děje.
"Prý je to nutné…" vlítla do kanceláře zase Colet. Tvářila se tak odhodlaně, že jsem nemohla odporovat. Někdy si říkám, jestli nešéfuje ona mne. Zvedla jsem sluchátko a zmáčkla na něm trojku. Ano, měli jsme stále pevnou linku, i když to bylo staromódní. Byla velmi užitečná. Přesměrovávali jsme tam v pracovní době veškeré hovory i z mobilních telefonů. Colet počkala, dokud se z dluchátka neozval mamky hlas a pak odkráčela ke svému stolu.
"Mami? Ahoj, co se děje? Mám tu hrozně práce." Skřípla jsem sluchátko mezi ucho a rameno, abych mohla podepsat další správu. V půlce jsem se musela zastavit. Slyšela jsem z telefonu jen škytání. Lekla jsem se. Snad se nic nepřihodilo?
"Zlato, včera večer," škyt "zemřela teta Sofie." škyt- škyt. Srdce se mi na chvíli zastavilo, když jsem uslyšela slovo zemřela.
"Teta Sofie? …To je mi líto, mami." Vůbec jsem netušila o koho jde. Viděla jsem jí někdy? Zřejmě ano, jinak by mi mamka nevolala.
"Pamatuješ si na ní? Jezdili jsme tam k ní na chalupu. Vždycky ti dávala čokoládu." Škyt. V mládí jsme jezdili všude možně. Měli jsme příbuzné po celé francii, i dokonce v Itálii. Jak si to mám pamatovat? To je moje teta nebo mamky nebo jsme jí jen tak říkali? Můj bratr si jí bude pamatovat spíš. Roderick je starší o pět let. Vyrostl z něj krásný muž. Hned jak nastoupil na vejšku se zamiloval do své spolužačky a už spolu zůstali. Za měsíc budou mít svatbu. Ano, můj bráška je tradiční. I když ne doslova. Před rokem mu Maria porodila chlapečka. Budu mu muset zavolat.
"Už nevím… Asi ano." Odpověděla jsem na její otázku.
"Bydlela v takové krásné chalupě. A měla zvířátka. Co s nimi teď bude?" škyt. "Už si vzpomínáš?" škyt.
"Mmm-hmm." Nechtěla jsem jí teď urazit tím, že si na ní nepamatuji. A rozhodně jsem chtěla tento rozhovor ukončit co nejdříve. Jo, byla jsem bezcitná mrcha.
"Mami, teď se má určitě dobře. Je mi to hrozně líto." Co se vlastně v takovém případě říká? Doufala jsem, že jí to uklidní. Nemohla jsem s určitostí říct, zdali jí byla blízka. Mamka vždycky vše oplakala.
"Já vím… mě taky." škyt- škyt. A rozplakala se.
"Už to ví Rod?"
"Jo, už jsem s ním mluvila. Je z toho celej nešťastnej." Nešťastnej podle tebe…? Mamka o sobě vždy tvrdila, že se dokáže vcítit do pocitů ostatních. Bohužel tahle empatie byla často zaměňována za vnucování ostatním své vlastní pocity. Když se ona cítila mizerně, ostatní také. Naštěstí pro mě zrovna zaťukala Violet na prosklené dveře. Vypadal elegantně jako vždy. Ráda nosila své šaty a vždy je měla sladěné se svou barvou vlasů. Naposledy si je nechala přebarvit na fialovo šedivé. Ani už nevím jaká je její přirozená barva. Rukou jsem jí pokynula, aby šla dál. Posadila se na křeslo přede mnou a beze slov naznačila: Kdo to je? Na to jsem si zakryla mikrofon u sluchátka a řekla: "Mamka". Stylem jakým jsem to řekla, se musela zasmát. Byly jsme nejen spolupracovnice, ale i dobré kamarádky.
"Mami, omlouvám se, ale budu muset končit. Přišla Violet… musím zase pracovat. Zavolám ti po práci, ano?" čekala jsem na souhlas. Ráda bych to už měla za sebou. A navíc jsem si byla jistá, že večer už bude mamka v pohodě.
"Dobře. Měj se hezky. A pak zavolej." Znovu jsem poznala, že se jí valí slzy do očí.
"Pozdravuj taťku, ahoj." Ukončila jsem hovor. Teta Sofie, teta Sofie…
"Co se stalo?" zajímala se Violet.
"Nějaká teta Sofie umřela. Nevím, kdo to je. Jestli jsem jí viděla jednou za život?" pokrčila jsem rameny. "Mamka je z toho špatná…" dodala jsem a podepsala další papír.
"To je mi líto." Svraštila obočí. "No, a proč jsem tady… Nejen, že jsem přišla pozdravit svou kamarádku, ale potřebuju, jestli bys neurychlila dodání látek od Didiera. Vážně je potřebuju. Příští sobotu chce mít Penelope Cruez hotové ty šaty na premiéru. Měla bych na tom už začít pracovat."
"A bez látek to nejde… je mi to jasný. Hned jak hneš tím tvým zadečkem z mý kanceláře, tam zavolám." Usmála jsem se škodolibě. Má tolik volného času. Teda alespoň nemám páru jak moc náročnou práci má.
"Fajn, když mě tu nechceš…" vyplázla na mě ze srandy jazyk. "Počkej," zarazila se v půli cesty na odchodu. "Nic jsi mi neřekla o tom včerejšku. Kam si se tak rychle vytratila? A co ten hezoun, co s tebou odešel?" vyskakovala nadšením. Já jsem až tak nadšená nebyla. Včera jsem se v jednom baru dost opila, ale ne natolik, abych nevnímala, co dělám. Jako vždy jsem flirtovala s muži. S jedním jsem pak odešla do mého bytu. Byla jsem celkem sebevědomá, především od té doby, co jsem se nechala přebarvit na blond. Zjistila jsem, že blondýnky jsou přece jen více žádanější než brunety. Snažila jsem se udržovat své tělo stále v kondici, abych nepřitahovala pozornost pouze svými vlasy. Vždy jsem si za oběť vybrala nějakého třicátníka, aby nebyl o moc starší než já. Zjistila jsem, že tohle je ideální věk pro muže, kteří chtějí randit, ale ne se vázat.
"Ani se neptej. Mám hroznou kocovinu." Chytla jsem se za hlavu.
"To je mi jedno… jakej byl? Byl dobrej? Sejdete se ještě?" culila se jako by právě vyhrála v loterii.
"Ne, myslím, že ne." Zamračila jsem se. Co když on bude chtít? Věděla jsem, proč Violet stále vyčkává, a tak jsem jí prozradila alespoň jednu drobnost: "Ale byl sakra dobrej." Uculila jsem se. Violet zavřískla a začala tleskat jako malé dítě.
"Padej už…" ukázala na dveře.
"No jo, měj se." Vyhopsala ze dveří, kde se veku srazila s Colet. Ta ke mně právě běžela se vzkazem.
"Máš na dvojce Pierra Fugase. A zase ti volá matka." Oznámila mi ve dveřích. Ach, bože. Praštila jsem hlavou o stůl.
"Proč mi zase volá?" šmátrala jsem namátkou rukama po telefonu.
"Chce s tebou probrat, kdy bude pohřeb." Tentokrát se zatvářila smutně. Evidentně jí mamka neprozradila, že jde o neznámou osobu. Tedy, alespoň pro mě. Vzala jsem sluchátko do ruky a zmáčkla dvojku.
"Já tu nejsem, jasný?" řekla jsem Colet. Bylo mi jasné, že pochopí, že mluvím o své rodině. "Dobrý den, Pierre…"

Den byl dlouhý a namáhavý, ale ne na tolik, aby nešla do baru. Nutně jsem potřebovala rozptýlení, které mi nakonec bylo poskytnuto. Další dny byly stejně tak náročné. Každou chvíli mi volala mamka kvůli pohřbu. Můj bratr mi konečně zvedl telefon, takže jsem už dále nemusela předstírat, že vím o koho jde.
"Teta Sofie? Ale no tak… tu si přece musíš pamatovat. Jezdili jsme za ní jako malé děti. Měla jsi to u ní hrozně ráda."
"Rode, já vůbec netuším. To mi nemůžeš říct, jak vypadala třeba? Nebo něco, co bych si pamatovala?" rozčilovala jsem se. Ani její fotku jsme neměli.
"Ježiš Pam, copak já si všechno pamatuju? Byla to prostě starší dáma no. Měla kozy, prasata, slepice, králíky… Já nevím. Spali jsme u ní na peci. Jo, a říkala jsi tomu domu perníková chaloupka."
"Perníková chaloupka! No jasně!" vzpomněla jsem si. Ten dům jsem milovala. Byl tak nádherný.
"No konečně." Vzdychl si Roderick.
Celý den jsem pak musela vzpomínat na to, jak jsme si jako malý hráli na schovávanou, na babu a na Jeníčka a Mařenku. Teta Sofie byla velmi příjemná dáma. Nebyla s námi nijak pokrevně spojená. Dozvěděla jsem se, že to byla babičky kamarádka. Potom, co babička umřela jsme ji jezdili navštěvovat jen my. Neměla žádné příbuzné ani rodinu. Proto se mamka zhostila pohřbu. Naposledy jsem tetu Sofii viděla před tím než jsem nastoupila na víceleté gymnázium. Tentokrát mi jí bylo doopravdy líto. Umřela chudák sama. Nevím, jestli jí tam od té doby, co jsem jí viděla naposledy, někdo byl navštívit. Mamka mi prozradila, že prý umřela šťastná, ve svém křesle. Prý dostala ve spánku infarkt. Jak nádherná smrt. Takhle bych si také jednou přála umřít.
Celé to bylo hrozně náročné. S přípravami potřebovala rodina pomoc. Zatímco já jsem šílela jak v práci, tak doma, rodina dokončovala přípravy na svatbu a dovolenou. Měli jsme doslova nacpaný měsíc. V pátek dopoledne měl být pohřeb, v sobotu módní přehlídka, za týden měli rodiče odjet na dovolenou na Hawai a hned týden na to měli mít Roderick s Marií svatbu. Tuhle dovolenou na Hawai si rodiče zařídili tak, aby se vyhnuli tomu předsvatebnímu šílenství, které na ně čekalo. Všechno to pak zbyde na mě. Už teď toho na mě bylo moc. Jen blbý pohřeb mě stál čtyřdenní nervy. Vypila jsem asi dvacet šálků latté machiato, takže jsem v den pohřbu měla hroznou třesavku. Mamka si neodpustila malou poznámku jako vždy.
"Proč se tak třeseš? Vypadáš divně. Přestaň s tím!" chytla mě za límec blůzy a dělala, že mi ho opravuje.
"Nemůžu. To mám z toho kafé." Ošívala jsem se. Vždycky mi bylo nepříjemné, když mě mamka upravovala. Připadala jsem si jak šmudla.
"Z jakýho kafé? Prosím tě, uklidni se. Lidi na nás koukají"
"Musela jsem pracovat do noci, abych to všechno stihla. Nechali jste na mě úplně všechno… Můžeš toho nechat prosím?" odtáhla jsem se od ní. Už jsem měla nervy vážně v hajzlu. Když si mamka usmyslela, že pohřeb zařídí, nevěděla jsem, že to vše zbyde na mě. Což to by nebylo tak hrozné, kdyby vše klaplo tak jak má. Večeři jsme se rozhodli nedělat, což mě velmi potěšilo. Ještě, abych měla starosti z jídlem. Květiny dorazily až na poslední chvíli, z čehož mi vypadala asi polovina vlasů.
"Už to bude začínat. Musíme si jít sednout…" chytla mě za loket a táhla za sebou. Sedly jsme si do první řady, aby mamka, která stále neměla brýle, viděla vše. V obřadní místnosti bylo docela plno. Znala jsem z přítomných pouze svou rodinu. Obřad začal ve stejnou chvíli, kdy všichni vytáhli kapesníky. Bylo to tragikomické.
Crrrrr. "Sakra!" Zazvonil mi mobil. Já idiot, si jo zapomněla vypnout. Zazvonil mi právě ve chvíli, kdy árie, která zněla sálem ustala. Mamka už brečela, a když se na mě podívala vypadala tak zle s tou rozmazanou řasenkou, že jsem nemohla nic namítat. Rychle jsem vyndala mobil z kabelky a ztlumila ho. Volal mi Didier. To jsem musela vzít.
"Tohle vážně musím vzít" Zašeptala jsem a zatvářila jsem se tak nešťastně jak to jen šlo. Skrčená jsem vyběhla z budovy. Za sebou jsem zaslechla jen nesouhlasné mručení.
"Ano, Didiere?" přijala jsem hovor. Na tenhle telefon jsem čekala už dva dny. Violet celý týden šílela, protože jí Didier (náš dodavatel látek) nedovezl všechno požadované zboží. Měla mít už ušité šaty pro Penelopé Cruez, jenže jí chyběl stříbrný šifon na vršek. A to nemluvím o té nadcházející módní přehlídce. Samozřejmě, že se mi Didier úmyslně vyhýbal. Tentokrát se z toho už nevykroutí.
"Dobrý den, Pam." Vůbec nezněl zkroušeně.
"Naháním vás už dva dny! Kde jste sakra byl?" vyjela jsem. Rozhodně jsem si nechtěla brát žádné servítky. Tohle mi už udělal jednou.
"Měl jsem vyřizování. Co jste - "
"Kde jsou ty látky?!" přerušila jsem ho.
"Říkal jsem, že vám je dovezu."
"Ano, to přesně jste říkal. Jenže už je to týden! Zítra máme mít šaty hotový! Jestli nebudou ve výrobně dnes do oběda, ukončíme s vámi smlouvu! Je to jasné? A buďte si jist, že vám udělám takovou reklamu, že si už v branži neškrtnete!" téměř jsem na něj řvala. Bylo mi to jedno. Sice to byl jeden z našich nejlepších dodavatelů, ale já jsem byla schopná dát šanci i jiným.
"To byste neudělala…" snažil se působit jistě, až posměšně. Ale já jsem ho dobře prokoukla. Hlas měl sice pevný, ale ten třesavý ocas na konci…
"Vy víte, že ano. Do oběda!" zdůraznila jsem na posledy a zavěsila. Musela jsem se vzpamatovat. Ve své profesi jsem musela být tvrdá. Často mi přátelé říkali, že nešéfuju život jen sobě, ale i ostatním. Musela jsem mít vždy vše pod kontrolo. Třesavku od kafé dorazil telefonát tak, že jsem se musela posadit na jeden z náhrobních kamenů. Položila jsem si hlavu do dlaní a zhluboka dýchala. Přísahala jsem, že si už nikdy nedám kafé. Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Možná jsem i na chvíli usnula. Každopádně, když jsem uslyšela ruch a zvedla hlavu, obřad končil a lidé se rozcházeli. Mamka vyšla jako poslední a samozřejmě se tvářila jak kakabus. Když mě pohledem našla zatvářila se tak hrozně až jsem dostala strach. Taťka, který vyšel před ní si všiml, kam kouká a snažil se jí zarazit, ale ona už startovala směrem ke mně, div že neběžela.
"Co tady děláš? Zvedni se! To je ostuda. Copak nevíš, že se na tom nesedí? Ježiši, copak jsem tě nic nenaučila? Zmeškala jsi celý obřad! To jsi to musela brát? Jednou máme rodinou sešlost a ty uděláš tohle! Mein gott!" rozčilovala se a tahala mě z pomníku.
"Mami, prosím…" byla jsem unavená a naprosto vyčerpaná. Za žádnou cenu jsem se nechtěla vzdát svého sedátka. Jenže, když tady dělala takovou scénu… Pohřeb proběhl v klidu. Kapesníky, které byly připravené u vchodu se spotřebovaly, květiny si všichni chválili a nikdo neomdlel. Co více si přát. Když jsem dorazila do práce, měla jsem na stole kytice růží, pivoněk karafiátů a gerber. Colet se musela prořeknout. Samozřejmě mi hned oznámila, že látky dorazily hned o desáté hodině, chvilku po té, co jsem telefonovala s Didierem. Violet měla alespoň pár chvil na víc pro dokončení večerní róby. Další den byla přehlídka, která dopadla na výbornou. Měla jsem pocit, že už se musím sesypat. Všichni mi sice večer chválili, ale já je vnímala už jen na půl. Na jídlo jsem neměla celý den vůbec čas. Večer jsem padla do postele a spala až do nedělního odpoledne. Věděla jsem, že mě čeká další práce a to především příprava svatby, ale nedokázala jsem se z peřin vyhrabat. V pondělí mi mamka poslala seznam věcí, které jí musím zařídit na dovolenou. Jeli na Hawai, ale jazyky neuměl ani jeden. Musela jsem volat do hotelu, delegátovy, zařídit jim vstupy a rezervace a na konci dne i nakoupit vše, co bylo ještě potřebné. Musela jsem navíc ještě zajet do psího útulku, kam jsem musela odložit Schuliho, což byl rodičův rotvajler. Měla jsem ho původně hlídat já, ale s tím, co jsem musela zvládnout bych ho jen zanedbávala. Ve středu ráno mi Colet přišla oznámit, že mám na drátě jistého pana Jiro z advokátní kanceláře. To nás někdo žaluje?
"Dobrý den, mluvím s paní Pam Rousseovou?" ozval se starší hlas ze sluchátka.
"Ano, dobrý den."
"Jsem právník paní Sofie L'Maerkové. Potřeboval bych s Vámi projednat záležitost dědické smlouvy. Kdybyste měla čas? Bylo by vhodné, abychom tuto záležitost vyřešili co nejdříve."
"Dědictví? Záležitost? Co prosím?" byla jsem v šoku. O čem, že to mluví?
"Omlouvám se, vím, že je to pro Vás velká ztráta." Cože?
"Ne, já…" netušila jsem, co mám říct. Sofie L'Maerková? To byla teta Sofie? "Myslím… myslím, že jste si mě spletl." Konečně jsem našla slova.
"Jste Pam Rousseová, narozená patnáctého února roku 1990? S bydlištěm na Allée des Érables 231? Vaše matka se jmenuje Silvia a otec Edgar Rousseovy?"
"No ano, ale… Nechápu o co se jedná."
"Paní Rousseová, nerad bych to probíral po telefonu. Byl bych rád, kdybyste za mnou ještě dnes zašla."
"Já jsem něco zdědila?"
"Tuto záležitost s Vámi bohužel nemohu řešit po telefonu. Prosím, kdy byste mne mohla navštívit?" zkrátka si to nenechal vymluvit. Byla jsem velmi zvědavá o co se jedná, a tak jsem mu na to kývla.
"Kde bych Vás našla?"
"Mou kancelář najdete v druhém patře Boulevar Jean Jacques Rousseau 14 v Paříži."
"Dobře. To je kousek od mé kanceláře. Dneska odpoledne mám schůzku, ale hned po ní bych mohla zajít. Tak kolem třetí?" navrhla jsem.
"To mi naprosto vyhovuje. Děkuji. Krásný den přeji." A zavěsil. To mělo být co? Doufám, že si ze mě někdo utahuje… Proč by mi teta Sofie něco odkazovala? Neměla k tomu nejmenší důvod. Téměř jsme se neznaly.

"Jdeš pozdě." Pokáral mě Roderick ve dveřích cukrárny. Jeho snoubenka už dlabala dorty na zkoušku u jednoho ze stolečků. Fissue (jejich roční chlapeček) se jí snažil ukrást sladkosti z vidličky.
"Omlouvám se. Měla jsem tolik práce." Maria si mě zvolila za svou hlavní družičku. Musela jsem schválit vše, co je jen napadlo. Teď vybírali svůj svatební dort. Měl být obrovský a elegantní, aby se hodil ke stylu svatby.
"Mmm! Tenhle čokoládovej je úžasnej. Jéé, ahoj Pam." Usmála se na mě s pusou od šlehačky. Došla jsem až k ní, aby jí lehce obejmula a zároveň neudusila Fissua.
"Ukaž…" hrábla jsem čistou vidličkou do jejího dortu. "Teda, páni, ten je vážně dobrej. Dej jo na stranu. Nazdar prďule." Polochtala jsem Fissua na bříšku. Byl tak roztomilý. Po matce měl ďolíčky ve tvářích a černé vlásky. Jinak to byl celý otec. "Už jste se dohodli jak velký chcete a jak bude vypadat?" zaměřila jsem se zase na rodiče, když jsem si přestala hrát s prckem.
"Rod chce furt ten obyčejný. Mě se vůbec nelíbí." Začala Maria.
"Hele, je jednoduchej a stylovej. Šmarja, je to jenom jídlo! Stejně ho sníme za pět minut!" rozčiloval se zase Rod.
"Jenom jídlo?! Budeme ho mít na fotkách už celý život!"
"Tak ho fotit nebudeme. Víš kolik stojí prachů? Jeden pitomej dort…"
Už jsem to nemohla poslouchat. "Pojď sem ti zlatíčko malý. Necháme rodiče ať se klidně poperou." Vzala jsem Fissua do ruky a houpala s ním ze strany na stranu.
"Ty myslíš, Pam, že bychom měli mít tenhle obyčejnej dort?" pleskla rukou na Roderickův nakreslený návrh.
"Přestaň to ničit!" odstrčil Mariinu ruku z návrhu.
"Já myslím, že byste měli udělat kompromis. Ani jeden návrh není špatný, tak je zkombinujte." Pokrčila jsem rameny. Tohle mi šlo dobře - rozhodovat za ostatní. "Já bych to udělala takhle," strčila jsem Fissua zpátky Marii do ruky a začala kreslit po papíře. "Tohle bych nechala dole, sem dala kousek toho Mariina vršku a nahoru trochu těch lilií, aby to korespondovalo s výzdobou." Můj návrh byl dokonalý. Maria s Rodem na to chvíli koukali.
"To není špatný…" začala Maria. "Co sem přidat ještě mašli?"
"Mně se to líbí." Přidal se Roderick.
"Tak to si pak dořešte v klidu, mám na vás jenom pět minut. Pak musím zase běžet." Vzala jsem vidličku a začala dlabat další kusy dortů na ochutnávku. Mým favoritem byl rozhodně ten čokoládový se šlehačkou. Myslím, že se pro něj stejně rozhodnou. Ani Roderick proti tomu nic nenamítal.
"Tak jo. Myslím, že ten čokoládový vezmeme." Prohlásil nakonec.
"Super. Alespoň jedno máme z krku. Teď domyslete jak bude vypadat a já běžím na další schůzku."
"Díky, Pam." Políbila mě na tvář Maria. Byla tak milá. Jsem ráda, že bude mou švagrovou. Otočila jsem se na patě a odešla z toho domu neřesti. Do advokátní kanceláře jsem přišla pár minut po třetí. Ještě chvíli jsem musela počkat až panu Jiro skončí schůzka a pak mě přijal. Nemohla jsem se dočkat až mi vysvětlí, o co tady jde. Byl starší než zněl jeho hlas v telefonu. Na hlavě mu zůstávalo jen pár bílých chmýříček.
"Jak víte, paní Sofie L'Maerková nedávno umřela. A jak jistě také víte, neměla paní L'Maerková žádné příbuzné. Už před lety sepsala závěť, kterou od té doby nezměnila."
"Počkejte," zarazila jsem ho. "Tohle jméno, Sofie L'Maerková, mi nic neříká. Neznám nikoho s tímto jménem." Musela jsem být upřímná.
"Vážně? Slyšel jsem, že jste jí minulý týden pořádala pohřeb…" zvedl obočí. Jestli mi tato žena něco odkázala, mohl by to rozhodně kdokoli zpochybnit. Skutečně šlo o tetu Sofii?
"Aha," dodala jsem. Nic jiného jsem na to říci nemohla.
Pan Jiro si povzdechl, ale pokračoval dál. Bylo mu jasné, že jsme spolu nic společného neměli. "Tak tedy, paní L'Maerková Vás v závěti uvedla jako jedinou dědičku." Chvilku rozumně vyčkával na mojí reakci, která přišla velmi rychle. V tu chvíli stál rozhodně můj pohled za vyfocení. Musela jsem vypadat jako osel zírající do dubu.
"Proč?" to jediné ze mě vypadlo.
"To byste měla vědět Vy." Naklonil hlavu na stranu. Já? Vždyť jsem tu ženu ani neznala! A já po ní mám dědit? Proč ne mamka nebo bratr? Viděla jsem jí jen párkrát. Co to bylo za bláznivou ženskou? Musela jsem se postavit. Přecházela jsem po kanceláři sem a tam a přemýšlela, co jí k tomu vedlo.
"Neděláte si ze mě srandu?" obořila jsem se na něj. Neviděla jsem jiné východisko.
"Ne," zasmál se. "Tu závěť Vám dám přečíst, jestli chcete. Jsem pouze právník, který vyřizuje právní dokumenty." Začala jsem zase přecházet po místnosti. To není možné.
"Nechcete vědět, co jste zdědila?"
"Já nevím. Asi ano." Zastavila jsem se a pohlédla mu do očí. Musel být velice zmatený.
"V závěti není uveden důvod ani jiné skutečnosti. Odkazuje Vám veškerý majetek, který vlastnila nebo zdědila. Celkem to vychází na dům se zahradou, zemědělskou půdu od třech hektarech a půl hektaru zalesněné půdy. Zároveň jste zdědila její osobní movité věci, spořící účty a dividenda." Ztichl. Dýchala jsem? Tohle mělo obrovskou hodnotu. Jak mi to mohla odkázat? Sakra, proč? Až když na mě promluvil, jsem si uvědomila, že na něj zírám s otevřenou pusou. "Jste v pořádku?"
"Jste si jistý?"
"Ano, naprosto."
"Mohu být chvíli o samotě?" potřebovala jsem si to vše promyslet. Pan Jiro mi ochotně přenechal celou svou kancelář. Ještě chvíli jsem přecházela z místa na místo než jsem si konečně sedla na studenou vydlaždičkovanou podlahu. Potřebovala jsem přemýšlet. Nebylo fér, že mi to odkázala. Měla jsem za ní víc jezdit, víc jí navštěvovat. Proč já? Proč si nevybrala někoho jiného? Měla bych to odmítnout? Kdybych to přijmula měla bych obrovské výčitky svědomí, ale pokud ne vyčítala bych si to také. Navíc by se o tom dozvěděla rodina a to by pak bylo peklo. Jen tak přijít k tolika penězům… Navíc, kdybych to nepřijmula shrábnul by to stát. A rodina teď peníze potřebovala. Po chvíli vstoupil pan Jiro opět do místnosti se sklenicí vody v ruce. Ta mi přišla opravdu vhod. Než se posadil ke svému stolu, se mě alespoň třikrát zeptal, jestli jsme v pořádku.
"Teď bych s Vámi rád probral, proč na Vás tak spěchám." Opřel se do křesla. "Ze zákona máte měsíční lhůtu na promyšlení, zdali majetek přijmete nebo odmítnete. Jelikož ale došlo k prodlení nájemní smlouvy místním zemědělcům, jsem nucen tuto situaci urychlit. Máte tedy čtrnáct dní odedneška na to, abyste se rozhodla, zdali majetek přijmete nebo ne." Čtrnáct dní? To je… to je hrozně málo. Nemám čas ani na večeři s přáteli. A to se mám rozhodnout do dvou týdnů?
"Dobře." Vypadlo ze mě.
"Tak to je vše. Promyslete si to. A za čtrnáct dní se sejdeme u podpisu." Napřáhl ke mně ruku. Těžce jsem se vyhrabala na nohy a stiskla mu dlaň. Tohle až uslyší… komu to mám vlastně říct? Vydala jsem se ke dveřím. Než jsem ale odešla, napadla mě ještě jedna otázka. "Co byste dělal na mém místě vy?"
"Já jsem právník madam. Řešil bych to právním způsobem. Ale Vy byste mohla začít tím, že se dojedete na majetek podívat. Pokud byste majetek přijmula a chtěla ho prodat, bylo by ve Vašem zájmu, abyste nemovitosti prodala ve stejnou dobu podpisu závěti. Vyhnula byste se tak nepříjemným poplatkům." Kývnul na mě. To bylo vážně moudré.
"Děkuji… Na shledanou."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lady de Vampire Victoria Lady de Vampire Victoria | Web | 22. července 2016 v 2:41 | Reagovat

nádhera

2 kristh kristh | 22. července 2016 v 22:22 | Reagovat

Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama