Neexistuju

13. ledna 2018 v 12:34 |  Myšlenky
Nikdy jsem nežila doopravdy. Dnes mi to přijde víc než zřejmé. Neexistuju.
Když mluvím, nikdo mě neposlouchá. Když jdu nikdo mě nevidí. Že by to byly jen náhody? Ne. Náhody jsou jevy bez příčiny. Tohle příčinu má. Mě. Začínám být neviditelná i pro sebe. Jen bolest hlavy mě upozorňuje, že stále žiju. Jaký je to pocit? Nedá se to popsat. Když prosíte o radu a nikdo neodpovídá nebo začíná novou konverzaci s někým jiným... nebo když zakřičíte nesnesitelností do plné místnosti blízkých lidí a nikdo se ani neohlédne... Je to zoufalství. Všechno vás bolí tak, že nemůžete zvednout ani prst ruky.
Jsou však i světlé dny. Dny, kdy se někdo za vámi ohlédne a napomene vás za to, co jste udělali opět špatně. Tehdy mám pocit, že žiju, jen s tím rozdílem, že všechno a všechny ničím a chci být opět neviditelná. Svět se pak začíná točit a já ztrácím pojem o prostoru i čase. ...jako dnes. Nedoufám v lepší zítřek, protože zítřky lepší nikdy nejsou. Doufám v prázdný zítřek. V den, kdy bude ticho a klid. ...ticho a klid.
 

Tys...

2. ledna 2018 v 20:07 |  Myšlenky
Vždy jsi tu byl. Vždy jsi mě pozoroval z povzdáli a já o tobě nevěděla. Teď to vím. Čekal jsi na mě každý den. Čekal jsi, kdy konečně selžu. Čekal jsi na první slzu, která ukápne do tvé náruče. Já se k tobě spokojeně přitulila, aniž bych věděla, kam se řítím. Ticho, tma, bolest. Už není cesty zpět. Jsem zlomená. Jsem zničená. Nevím, jestli chci, abys odešel. Nevím, jestli chci, abys zůstal. Říkáš mi, že je nám spolu dobře. Tak proč se cítím každým dnem hůř? Ničíš mě… a já možná chci být zničená. Bojím se. Bojím se, že už to nejsem já.

Nezvládám žít

27. prosince 2017 v 22:40 |  Myšlenky
Proč nikdo nevidí, že je s námi něco špatně?! Každý den, každou hodinu, minutu, vteřinu svého života křičíme do světa, že je něco špatně, že se s námi děje něco hrozného. Všichni to slastně ignorují. Kdo by se přece zabýval problémy druhých. Už nezvládám žít. Už nemůžu chodit po tom minovém poli. Všichni odvrací oči. Všichni si zacpávají uši. A mně je zle... Už nic nepomáhá.
 


Z popela v prach

11. prosince 2017 v 17:06 |  Myšlenky
Ten hrozný čas,
ten skoná v nás.
Až kosti v prach
hnilobný sen obrátí,
pak truchlivá zem
světu dech navrátí.

Tys zaprodal svou dobu,
tik ďáblova hrobu.
Tys nikdy nečekal
a dvacet let zameškal.

Tok žhnoucího pramene
po těle stéká.
Popálí každé srdce,
které do cesty vláká.

Utéct už nemůžeš,
lapen jsi v síti,
do studny proher
smíš další slzu vlíti.

Další články