Bezmoc

Úterý v 12:50 |  Myšlenky
Jsem hotová. I když to není znát, opravdu jsem. Směju se, protože plakat nemůžu. Jím, protože nemůžu mluvit. Přešlapuju, protože nemůžu nic dělat. Nejsem zoufalá. Zoufalství je předstupeň toho, co cítím já. Je to bezmoc. Naprostá a totální bezmoc! Jsem na minovém poli a šlapu na nesprávná místa. Nemá to konce.
 

Věk lidí

23. září 2018 v 15:51 |  Myšlenky
Někdy máme pocit, že tušíme, proč jsme tady. Někdy máme dojem, že přesně chápeme, jaký je náš úděl. Někdy to prostě a jistě víme. Jenže je to cíl, který je tak daleko od toho, čím jsme teď. Ten smysl života tu je. Jenže je tak daleko, že na něj ruka ani za sto let nedosáhne. Jsou to roky dřiny a neustálé práce. Je to milion strávených hodin pro to, čím máme být. A mnoho z nás ani za svůj život nedosáhne toho, co mu bylo předurčeno. "Promrháme" čas, který je nejdražším pokladem existence, abychom zůstali nezapomenuti po své smrti, abychom zanechali odkaz s nálepkou: "Byl jsem tady". Nechceme být ,zapomenuti. Problémem je, že nechceme být zapomenuti jako jednotlivci. Ne jako celek,ne jako rovnocená společnost. Nebudujeme to, co proslaví věk lidí. Budujeme to, co zůstane napsáno pod jedním jménem.

Dnes za lepší zítřky!

29. srpna 2018 v 11:19 |  Filozofie
Co můžeme udělat? Jen málo. Ale i to málo postačí k tomu, abychom něco změnili. Dnes jede člověk přestane jíst masově zabíjená zvířata, zítra přestane jiný používat plastové obaly. Jeden krok spouští řetězovou reakci. Čím složitější, tím pomalejší. Ale nestojí ta budoucnost za to? Co budeme dýchat, když nebudou stromy, které by vyráběly kyslík? Co budeme pít, když nebude dostatek pitné vody? Kde budeme žít, když se zem ztratí pod plastovými obaly? Co budeme jíst, když nebude místo pro pěstování? Jak se budeme k sobě chovat, když budeme znát jen strach a násilí? DNES ZA LEPŠÍ ZÍTŘKY! Podpořte naději.
 


Ty časy mi chybí.

27. srpna 2018 v 21:56 |  Myšlenky

Když jsem byla malá, snívala jsem o pohádkách Josefa Lady. Byly kouzelné, byly šťastné, byly radostné a byly opravdové. Nikdy jsem nesnila o ničem víc, než o zasněžených Vánocích a zamrzlém rybníku, o zoraném poli a pečených bramborech na ohni, o kupě sena a hromadě listí a o teplé peci s kožešinou a rodině pospolu. Bylo to něco, co jsem znala jen z dáli. Ráda jsem skákala do slámy, pouštěla draky na oblohu, čichala vůni posekané trávy, chytala rybky a pouštěla je zpět do vody nebo pozorovala, jak včela opyluje luční kvítí.

Na všechno jsem zapomněla. Všechno se zdá tak dávno, všechno jako by byla jen pohádka, kterou mi babička četla před spaním. Slyším jenom rachotící motory a křik sousedů, vidím šedý opar na obloze, dým vycházející z úst, kyselé obličeje a šedou zem pokrytou odpadem, cítím kanály, benzín, kyselé bahno a alkohol. Co je to se světem? Žije? Kde je vlčí mák a bodláčí? Kde je slunce a padající hvězdy? Kde je ticho? Kde je smích? Kde je radost? Kde je hřích?

Další články