Víra v sebe sama

30. března 2018 v 13:05 |  Myšlenky
Dá se žít bez víry v sebe samotného? Jak to dělají ateisté? Je možné takhle vůbec žít? Nevěřit v nic? Ani v sebe? Jak bychom mohli věřit v sebe, když v nás nevěří nikdo. Je vědění vírou? Pak jsme hloupí? Cítíme se sami... Jsme hloupí, protože z nás dělají hlupáky a oddělují nás od všech. Posílají nás do vyhnanství pusté pouště. Zatímco žízeň lze zaléčit, hloupost a vyhnanství s námi zůstává. Nikdy neutečem.
 

Sen

17. března 2018 v 15:50 |  Myšlenky
Proč se nás vždycky snaží někdo přesvědčit, že to bude dobré?! Nemůže to být dobré, když pro to nic neuděláme. A když pro to nemůžeme nic udělat...
Před X lety se mi zdál sen. Byla jsem malá holčička a jezdila na tříkolce po klidné, uhlazené ulici. Byly tam nádherné domy a zelené rozsáhlé zahrady. Jediné dvě osoby stály na chodníku proti mně. Byly to dvě ženy. Jedna tmavé pleti s fialovými šaty, druhá vysoká bruneta s broskvovými šaty. Obě se usmívaly a o něčem hovořily. Když se ta brunetka otočila, zůstala jsem na ni v šoku zírat. Byla jsem to já. Byla jsem to já o dvacet let starší. Byla jsem krásná, smířená a šťastná. Poznala mě, stejně jako já ji. Její úsměv mi říkal, že se nemám čeho bát, že to dobře dopadne. Že budu šťastná... A tehdy jsem poprvé pocítila klid. Klid, že to nebyl jen sen, že se to skutečně stane.
Už jsem dosáhla jejího věku. Stále čekám na zázrak a stále více přicházím o iluze. Nemůžu být nikdy šťastná ani smířená ani krásná. Raději žiju ve snech než v realitě. Její úsměv mě stále pálí v paměti. Pořád se ptám, proč mi to mozek ukázal. On sám mě chce zničit? Chtěl mi ukázat o co přijdu? To není fér... Stačí, že se mě snaží každý den mučit.

Neexistuju

13. ledna 2018 v 12:34 |  Myšlenky
Nikdy jsem nežila doopravdy. Dnes mi to přijde víc než zřejmé. Neexistuju.
Když mluvím, nikdo mě neposlouchá. Když jdu nikdo mě nevidí. Že by to byly jen náhody? Ne. Náhody jsou jevy bez příčiny. Tohle příčinu má. Mě. Začínám být neviditelná i pro sebe. Jen bolest hlavy mě upozorňuje, že stále žiju. Jaký je to pocit? Nedá se to popsat. Když prosíte o radu a nikdo neodpovídá nebo začíná novou konverzaci s někým jiným... nebo když zakřičíte nesnesitelností do plné místnosti blízkých lidí a nikdo se ani neohlédne... Je to zoufalství. Všechno vás bolí tak, že nemůžete zvednout ani prst ruky.
Jsou však i světlé dny. Dny, kdy se někdo za vámi ohlédne a napomene vás za to, co jste udělali opět špatně. Tehdy mám pocit, že žiju, jen s tím rozdílem, že všechno a všechny ničím a chci být opět neviditelná. Svět se pak začíná točit a já ztrácím pojem o prostoru i čase. ...jako dnes. Nedoufám v lepší zítřek, protože zítřky lepší nikdy nejsou. Doufám v prázdný zítřek. V den, kdy bude ticho a klid. ...ticho a klid.
 


Tys...

2. ledna 2018 v 20:07 |  Myšlenky
Vždy jsi tu byl. Vždy jsi mě pozoroval z povzdáli a já o tobě nevěděla. Teď to vím. Čekal jsi na mě každý den. Čekal jsi, kdy konečně selžu. Čekal jsi na první slzu, která ukápne do tvé náruče. Já se k tobě spokojeně přitulila, aniž bych věděla, kam se řítím. Ticho, tma, bolest. Už není cesty zpět. Jsem zlomená. Jsem zničená. Nevím, jestli chci, abys odešel. Nevím, jestli chci, abys zůstal. Říkáš mi, že je nám spolu dobře. Tak proč se cítím každým dnem hůř? Ničíš mě… a já možná chci být zničená. Bojím se. Bojím se, že už to nejsem já.

Další články